EXISTENCIÁLNÍ KRIZE

 Nevim. Nevim prostě. 

Dny tak rychle utíkaj a já poslední dobou přestávám vidět smysl... 

Čas letí a já absolutně nevím, co vlastně chci ani nevím, jak to mám zjistit. Ambice mám v genech a nemůžu (ne)dělat nic, můj problém v životě byl a je ale ten, že si pokaždý vyberu špatně (několik let jsem studovala mezinárodní vztahy a byla jsem vrcholně nešťastná a samozřejě jsem to nedostudovala). Posledních pár let mám jasno v tom, že jsem divňous a blázen a potřebuju se seberealizovat nějak kreativně. 

Vím, že nebudu officová čiči v kostýmku, jak jsem měla po gymplu v plánu... Vím, že se budu dál oblíkat jako chlap a pochybovat o svý orientaci. Vím, že budu asi celej život přemejšlet nad smyslem všeho a upadat do splínu, že smysl nemá nic. 

Tik ťak, už jsi stará, Emo. Musíš se rozhodnout. M U S Í Š. Jak nepříjemná definitiva. Hranice. To mi nevyhovuje. Jinak to nejde, že ne... 

Aby bylo jasno, nemám to s kým probrat. Se sebou to probírám horem spodem a tím možná hůř. V hlavě mám slepenou hroudu špaget. 

Fakta: 

- za pár dní je září

- toužím dělat architekturu

- v matice a logice jsem nejhorší, je mi 26 a vůbec jsem dost citlivá křehkoduše, což do architektury asi moc nepatří... 

- architekti jsou chudý a 35letou čerstvě vystudovanou architektku nikdo nezaměstná plus pravděpodobnost že bych po prvním semestru neodpadla je minimální, nebudu naivní, znám se, jak jde o počty, rýsování, logický přemejšlení a prostorovou představivost, jsem nemožná. Pak ale jedu tramvají, pozoruju architekturu a dojímá mě to k pláči...

- přijímačky by byly až za rok, takže spousta času na studium (a spousta času si to ještě osumkrát rozmyslet).

- toužím po titulu, kvůli sobě, kvůli rodině (u nás v rodině nikdo titul nemá) - iracionální důvody, ale nechtěj se ode mě odlepit.

- toužím chodit do školy a dělat věci co mě budou naplňovat 

- miluju umění, ale zatím na emocionální úrovni, jsem jím zmítaná a okouzlovaná, ale teorii zmáknutou nemám 

- začala jsem zkoušet čmárat v době, kdy jsem zjistila, že jsem takhle založená, zjistila jsem, že nic moc a mám z toho pocity méněcennosti. Naši mě jako malou do žádných kroužků nepřihlašovali, jediný co jsem dělala byl zpěv ale nikdy jsem nekreslila, nemalovala, netvořila.. Nechodili jsme za uměním ani za kulturou. Vesnice, tláča, těžký děti socialismu. Nemám jim to za zlý, miluju je, starli se o mně, tedy o moji fyzickou schránku... 

A CO KDYŽ UŽ JE TEĎ NA VŠECHNO POZDĚ... 

Sakra, život je na hovno. 

Další fakta: 

- je tu možnost studovat teď od září Art and Design Institut, ALE: 

1. je to drahé

2. mám strach 

3. asi tam budou lidi co je nevzali na umprum a jiné, ale i tak hádám, že tam budou lidi, co se umění a designu dlouhodobě věnují, kresliči a lidi co T O M A J V R U C E. 

Jsem ve fázi, že jsem se tak zamotala do myšlenek, že absolutně nic nevím. Poslední dny místo "dělej něco je jedno co ale hlavně dělej" je to spíš "zaspat realitu" 

A pracuju. Z domu. Už 5 rokem v jedný firmě. Starám se o banku a mzdy a to taky není něco, co mě dělá šťastnou. 

Nečekám, že mi někdo z Vás řekne hele ty tele, dělej to a to, to je nejlepší. Potřebovala jsem jen ty špagety FRCNOUT semka na papír, abych se cítila alespoň trochu lehčí. 

A víte co? Nefunguje to... 

A musím se rozhodnout, brzo.